Bylo mi 28 a za sebou jsem měla dvě vysoké školy, studium v zahraničí, práci v korporaci, svatbu i narození syna.
Vracela jsem se po mateřské zpátky do zaměstnání a chtěla jsem v tom pomáhat i ostatním maminkám. Vždyť kdo z nás by nechtěl perfektně zvládat všechny životní role najednou?
Jenže na jaře roku 2018, po několika měsících dojmu, že zvládám budovat kariéru, kojit ročního syna, pečovat o domácnost, vídat kamarádky a běhat po kroužcích pro batolata, mi najednou došel dech. A to doslova.
Celkové vyčerpání, zápal plic, rakovina.
Nikdo ji nezval, nikdo ji nečekal. Několik měsíců v kuse přicházely jen špatné zprávy, strach, úzkost a slzy. I když nešlo se jich úplně zbavit, došlo mi, že ničemu nepomáhají. Že tady víc než kde jinde platí staré dobré „s úsměvem jde všechno líp“.
A tak jsem v tom nejhorším životním období začala hledat kousky dobra. Začala jsem hledat cesty, jak se z toho všeho nezhroutit. Jak nemoc přijmout a podívat se nejen na to, co mi vzala, ale i na to, co mi dala.
Někdy to jde líp a jindy zase hůř, ale rok 2018 mě naučil spoustu věcí.
- Jsem klidnější a myslím v první řadě na sebe (nebo to alespoň zkouším).
- Míň se stresuju a víc odpočívám, nejsem na sebe tolik přísná (a když jo, v hlavě mi zabliká kontrolka).
- Starám se o svoje tělo i mysl (a zjišťuju, že jsem se vůbec nevnímala!).
- Rozhoduju se víc podle vlastních pocitů, než svého rozumu (a je to někdy bláznivý! 🙂 ).
- Víc se raduju, žiju v přítomnosti a hlavně… VĚŘÍM.
Protože když už mi život do cesty hodil takovouhle překážku, hodlám ji překonat. A o té své cestě píšu reportáž. O tom, kudy vedla, co mi pomáhalo, co zafungovalo, a co třeba zase ne.
Chci se s vámi podělit o svou zkušenost. Nemocné povzbudit a zdravé možná trochu probudit.
Díky tomu totiž místo sebelítosti můžu v téhle životní zkoušce najít hluboký smysl.