Odmalička jsem chtěla být oblíbená, krásná, štíhlá, chytrá, vysportovaná, studovaná, úspěšná v kariéře, a zvládat to všechno naráz.. No kdo by to nechtěl? Chtěla jsem ze sebe dostat maximum a od ostatních pak pochvalu. Moje priority se postupem času měnily. ale cíl obstát vždy na výbornou zůstal. Jako manželka, matka, dcera, vnučka, sestra, kamarádka i zaměstnankyně. Myslela jsem si, že budu mít od každého trochu, a budu tak spokojená. Ve skutečnosti jsem ale měla od všeho moc.
Pořád jsem to v podstatě zvládala. Když jsem ale na sebe kladla stejné cíle i jako čerstvá maminka, už nebylo kde tolik energie brát. Já si toho moc nevšímala, ale moje tělo mi rychle dalo najevo, že tudy cesta nevede…
Byla jsem na sebe zase tak přísná… Po náročném porodu, který ze mě vysál spoustu energie jsem skočila rovnýma nohama do role matky. Všechno mě bolelo, vypadalo mi spousta vlasů, moje miminko vůbec nechtělo spát. Kojila jsem ve dne v noci, pořád ho chovala, nachodila kilometry s kočárkem, po pár měsících začala vyvařovat domácí příkrmy… a do toho jsme se stěhovali do nového domu. Kromě mimina jsem se několik měsíců starala a hlídala i dělníky. Snažili jsme se mít co nejrychleji útulný a krásný domov, aby to bylo vše dokonalé. Prostě reklama na štěstí.
Chtěla jsem od sebe ale ještě víc. Po osmi měsících jsem začala pracovat alespoň pár hodin z domova. Měla jsem pocit, že jinak můj mozek zamrzne a později už o mě nikdo nebude mít zájem. Jenže když byl malému rok, přišla nabídka povýšit a dělat na poloviční úvazek. Chtěla jsem to aspoň zkusit. I když jsem cítila, že se to mnohým nezamlouvá, tak jsem v práci dobíjela úplně novou energii, dělala jsem co mě baví, navíc se skvělými lidmi.
Většina matek by v tuto chvíli asi ubrala na domácím poli. Našla by si uklízečku, chůvu, babičku, dala dítě do jeslí… Já jsem hlídání využívala minimálně. Na dvě dopoledne v týdnu, kdy jsem byla v kanceláři. Zbytek jsem odpracovávala po večerech a při Davídkově odpoledním spánku. Kojila jsem ho téměř rok a půl – a to hlavně v noci. Chodili jsme i na cvičení pro batolata. Dělala jsem prostě všechno proto, aby fakt, že chodím do práce nijak neovlivnil ani syna, ani domácnost. Jako bych totiž slyšela myšlenky lidí okolo sebe: “Udělala si dítě a teď spěchá do práce – proč si ho teda dělala?” nebo “Studovala dvě školy a teď je doma – proč to proboha dělala?” A věřila jsem, že tímhle svým dokonalým nastavením jsem to natřela všem….Bohužel jsem to natřela hlavně sama sobě.
Když si zpětně sečtu hodinovou náročnost mých denních aktivit, nějak mi to nevychází. Nedá se to zvládnout. A když už si to nebyla schopna spočítat moje hlava (je fakt, že matika mi nikdy moc nešla), muselo jít to vysvětlit tělo.
A TAK MI DOŠEL DECH
Ve chvíli, kdy jsem v práci dotáhla do finále všechny důležité projekty, přišla viróza. Vcelku běžná záležitost. Když ale teploty přes 38 a silný kašel neustávaly, zašla jsem k lékaři. Verdikt byl zápal plic a antibiotika. Ani po 14 dnech to ale nestálo za nic. Naštěstí jsem se dostala k výbornému plicaři. Zjistil mi těžké astma. Nasadil kortikoidy. Asi po třetí kontrole mi sdělil, že když jsem přišla poprvé, bylo to na umření. To byl šok.
“Devadesát procent lidí by ve vašem stavu ani nedošlo ke mně do ordinace. Zápal vyléčíme, ale jeho příčinu musíte odstranit vy sama. Váš organizmus je naprosto vyčerpaný, proto si s tím zápalem neuměl poradit. Něco vás trápí. V práci, doma…musíte se změnit nebo se udřete. Musíte se naučit říkat ne.”
Už tehdy jsem si řekla, že se opravdu změním. Že budu hledět víc sama na sebe a ne na to, co si myslí, nebo co ode mně očekává okolí. Že začnu víc naslouchat svému tělu a žít tak, jak chci já (jak to ale vlastně je?) a ne tak, jak by to dělali na mém místě jiní.
Čekala mě minimálně dvouměsíční rekonvalescence, klid a dýchátko pro astmatiky. Nebyla jsem schopna dojít z jednoho pokoje do druhého. Bez výpomoci babiček bych se o malého sama postarat nedokázala. Tep jsem měla běžně kolem 120 a byla jsem úplně vyřízená.
Větší šok měl ale teprve přijít.