V pondělí jsem naběhla do ordinace senologie (jak já říkám prsologie). Nervózní jak sáňky v létě. Nebo spíš jak po testu z matiky. Víte, že s tím nic nenaděláte, už je to daný. Nezbývá, než se modlit a věřit v pozitivní výsledek. U matiky to v mém případě většinou moc valně nedopadalo… Mojí snahu vidět to všechno pozitivně často vystřídalo zklamání, že můj průměr známek zase lepší nebude.
“Výsledky bohužel ještě nemáme, budou až odpoledne.”
“Já ale odpoledne odjíždím.”
“No, běžně to nedělám, ale víte co… zavolejte mi po páté hodině, já vám to řeknu telefonicky.”
Něco jako “nestihl jsem ty písemky opravit” – takže nervák pokračuje…
Zhruba kolem dvanácté mi v autě po cestě k rodičům zvoní telefon. Cizí číslo.
“Dobrý den, volám vám, že výsledky už jsou hotové. Je to bohužel maligní.”
Ticho.
Všechno se se mnou tak trochu točí, moc nestíhám vnímat, možná se mi to zdá nebo cože?
“Objednal jsem vás na zítra na onkologii a za dva dny na genetiku.”
“Ale já jsem na cestě k rodičům, jedu na kontrolu na plicní.”
“No víte, tohle by pro vás teď měla být určitě priorita číslo jedna. Plíce počkají.”
Jasně, že počkají, jasně, že je to priorita číslo jedna. Ale já jsem s tím prostě nepočítala. Teda ne s tím, že se mám zase otočit a jet domů – teda s tím taky ne, ale s tím maligním nádorem tady rozhodně nikdo nepočítal! Měl to být jen ultrazvuk pro jistotu! Dozvuk kojení nebo následek kortikoidní léčby. Prostě něco, co tam může s klidem zůstat, nebo se to prostě samo rozpustí, nebo se to při nejhoršim vyřízne a šmitec!
Zastavujeme u silnice, objímáme se, malý si hraje s autíčkem a něco neustále brebtá.
“My to zvládneme, to bude dobrý, uvidíš.”
“Jo, jasně. Zvládneme. Musíme.”
Pokračujeme dál. Když už jsme na cestě, aspoň to rodičům řeknu osobně.
Cesta mi ubíhá stylem strom – strom – mrak – strom – mamiiii, autíčkoooo – mrak – strom – strom – strom…..Hlavou mi probíhají všechny možné myšlenky. Zvládnu to? Jak dlouho to ve mně je? Co teď se mnou bude? Nemohlo se to rozlézt někam dál? Pane Bože ještě mi ani nebylo 30, mám tady nádherný malý stvoření a chci tu pro něj být co nejdýl, vždyť ja si i maluju, jak jako stará babička pletu šálu, hřeju si nohy u krbu a můj muž u toho bafá fajfku…Proč?
Mým vyděšeným rodičům jsme předali alespoň vnoučka a vyrazili zpět domů. Hlavně už mít všechny informace a vědět, co bude dál.
Cesta na oddělení onkologie mi přijde děsivá. Ještě minulý týden jsem soucitně koukala na všechny ty starší paní, které seděly v čekárně onkologie, hned vedle té senologické. Tam jsem čekala na výsledky své biopsie. Bylo mi jich hrozně líto a vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych tam mohla taky skončit. A jen pár dní poté tam sama sedím.
Na paní doktorku jsem měla miliardu otázek za sebe a další dvě miliardy od mých rodičů. Všechny sepsané na papíře, abych na něco nezapomněla. K mému štěstí mohl jít do ordinace manžel se mnou. Já bych si toho totiž asi moc nepamatovala. Chtěla jsem vědět všechno a mít co nejvíce informací, chrlila jsem jeden dotaz za druhým, až mě paní doktorka zarazila. Asi je na podobné situace zvyklá – čerstvý onkologický pacient = naprosto vyděšený pacient.
“Buďte teď prosím chvilku zticha, já vám všechno vysvětlím.”
Ok. To jsem se trochu zastyděla. Ale může se mi někdo divit?
Ještě neznáme přesný typ nádoru. Paní doktorka volá pro výsledky a já se zas modlím, aby to dopadlo co nejlépe. Zase stejně jako po testu z matiky. A zas to nevypadá úplně valně…
“Ten nález je agresivní. V každém případě budete muset podstoupit chemoterapii.”
Aha. Tak moje pozitivní myšlení, že je to jen maličký a určitě ten “nejhodnější” typ, že to jen vyndají ven a bude klid, že už se to negativní vlákno musí konečně přetrhnout – no, tak to opět nevyšlo…
Dostala jsem plán na osm chemoterapií a operaci, jejíž rozsah ovlivní genetické testy.
„Jo a nástup hned příští v pondělí, jen si do té doby musíte oběhat “pár” vyšetření…“