Posledních několik měsíců se snažím víc věřit sama sobě. Svým pocitům, názorům, přesvědčením… Dělat rozhodnutí sama za sebe, bez nápovědy okolí a nést za ně také plnou zodpovědnost. Nepřeceňovat názory druhých, říkat ne, stát si za svým.
Snažím se. Někdy mi to jde líp, jindy hůř, ale netlačím na sebe.
Jenže osud se někdy rozhodne nás otestovat dřív, než to čekáme. To nejtěžší rozhodnutí, které jsem v životě musela udělat, přichází zrovna teď, kdy teprve začínám spoléhat na sebe sama. Rozhodnutí, které ovlivní celý můj život, se kterým mi nikdo nemůže poradit… Asi tahle životní zkouška musela přijít, abych konečně pochopila, jak silná jsem. Že jsem dospělá, svobodná (i když vdaná) a sebevědomá.
Nechat si prsa odstranit? Jedno? Obě? Teď? Za pár let? Všechny racionální argumenty jsem vypotřebovala…A tak jsem se obrátila ke své intuici. Uvěřila jsem, že se rozhodnu správně. Ne správně pro druhé, ale správně pro sebe.
Nebylo to jednoduché. Právě informace o tom, že mám mutaci BRCA, což znamená právě odstranění alespoň jednoho prsu, optimálně obou, pro mě byla jednou z nejtěžších. Bylo jasné, že tahle nemoc mě trvale poznamená nejen psychicky, ale i fyzicky. Výrazně. Že se budu muset vyrovnat s odstraněním symbolu mého ženství…Jak se pak budu cítit? Jak to přijme mé dítě (dosyta kojené, na prsou stále psychicky závislé)? Jak to přijme můj manžel?
“Prosím tě, já vím, že bych ti do toho neměl kecat, ale nech si je prosím tě obě vzít!”
Ok, tak priority mého muže jsou jasné. Ani chvíli nepochyboval. Jakékoliv zvyšování rizika, že se nemoc vrátí, byť minimální, nechtěl připustit. Já jsem nakonec sama dospěla k názoru, že chci pro své vyléčení udělat naprosté maximum. Nevyčítat si jednou, že jsem ještě mohla udělat něco víc. Pořád tu ale byla nejistota, jak to přijme Davídek. Ten můj úžasný dvouletý klučík, který chápe všechno až moc dobře. Víc, než by si člověk kolikrát přál. Ten, pro kterého máma = prsa. Nejdřív na krmení, teď na mazlení, jako polštářek i lék a všechny chmury.
“On to přijme, toho se vůbec nebojte. Děti na tohle reagují úplně jinak, berou to jako fakt.”
To byla slova mé psychoterapeutky. Měla pravdu. Ale stejně jsem se v koutku duše pořád trochu bála, aby z toho neměl chudinka šok. A připravovala jsem se na to, že budu muset vysvětlovat. Vždyť jen tu jizvu na ruce, kterou mám od žehličky, vysvětluju dvakrát týdně.
Nicméně bylo rozhodnuto. Nechám si obě prsa odstranit. Hned.