Někdy hned na začátku celého toho příběhu mojí nemoci mi došlo, že musím něco změnit. Nazvala jsem si to „zenem“ a vydala jsem se na cestu k němu…Ne,nejsem zenový mistr. Vlastně ani přesně nevím, co takový zen je. Představuju si, že je to stav, kdy jsem spokojená sama se sebou, s tím, jak žiju svůj život. A nemám vedle toho na seznamu dalších milion úkolů, které musím splnit, abych na sebe byla aspoň trochu pyšná. A hlavně se netrápím tím, co si o podobě mého zenového stavu myslí druzí – a to je pro mě vůbec to nejtěžší.
Až do března 2018 jsem byla přesvědčená, že žiju správně. Ano, asi jsem i správně žila, zodpovědně, tak jak společnost očekává, prostě pro všechny kolem. Pak ale během měsíce přicházela rána za ranou. Zápal plic, zánět pohrudnice, těžké astma a nakonec rakovina prsu. Proč? Proč já? Ve 28 letech, žiju celkem zdravě, na čerstvém vzduchu, nekouřím, piju tak maximálně víno, jsem štíhlá a hýbu se, svého syna jsem rok a půl kojila (a to je přece nejlepší prevence, ne? ) a navíc se u nás v rodině tahle nemoc nikdy neobjevila.
Najednou se ten můj životní kolotoč téměř zastavil a byl čas přemýšlet sama o sobě a nehnat se pořád jen dopředu…
Už od malička jsem se snažila být úspěšná. Věřila jsem, že svět bude lepší, když na mě moje rodina bude moct být pyšná. Ještě ve školce jsem úplně dobrovolně a ze své vůle navštěvovala několik kroužků. Chtěla jsem zpívat ve sboru a hrát na klavír, v pěti letech jsem si dokonce vydupala účast na anglickém táboře (ze kterého mne po pár dnech vezli zpět domů s angínou). Neustále jsem se snažila, aby mě měli všichni rádi a chválili mě. Byla jsem ta hodná, oblíbená holčička.
Prožila jsem krásné dětství s milujícími rodiči, plné kamarádů i úžasných zážitků. K tomu, abych se chovala tak, jak si přáli jiní, mi stačilo celkem málo. Mnohdy jen nasát z ovzduší, co se po mně asi očekává – a začala jsem se podle toho měnit. A pak se člověk najednou po letech zastaví a uvědomí si, že už ani neví, kým doopravdy je. Ten, kdo se musí změnit, jsme my sami. A začít konečně žít a rozhodovat se podle svého.
A já si teď díky tomu všemu, co se mi děje, uvědomila, že musím začít věřit sama sobě, svým pravdám. Myslet na sebe, na svoje sny a neohlížet se na to, co si o tom řekne okolí.
Zkrátka se dostat do zenu…
Takže se vydávám na cestu. Jdete se mnou?