Herec, zpěvák, film … doplňte si dle libosti.
Moje odpověď na tyhle otázky byla vždycky stejná. Extrémně váhavá…
“No, já ti ani nevím.”
“Já vlastně nikoho vyloženě oblíbeného nemám.”
“Já se na filmy moc nekoukám.”
“No teď se mi docela líbilo, ale…”
Co kdyby se jim můj výběr nelíbil? Co kdyby řekli, že jsem úplně mimo? Co kdyby se zeptali na písničku (od toho „mýho nejoblíbenějšího“ zpěváka), kterou od vůbec neznám? Navíc si ani nejsem jistá, co za hudební styl to je… To by byl trochu trapas…
Nedůvěra ve vlastní názory a pocity dosáhla takové úrovně, že jsem popírala samu sebe.
S rockery jsem byla víc rocková, s hiphopery hiphopová, s matkami víc mateřská, s kolegyněmi víc kariéristka, se sportovci sporťák, s elegány elegán, s jedlíky jedlík, s dietáři dietář… Co kdyby se jim totiž můj opačný postoj k věci nezamlouval? Vyštípali by mě ze svojí skupiny? Co když je jejich názor opravdu lepší, než ten můj? Co když o životě vědí vlastně mnohem víc než já?
Když mám problém říct prodavačce v obchodě, že ty plavky, které mi v kabince tolik vychválila a balí už je do tašky, si vlastně vůbec vzít nechci, protože mi nesedí, těžko se budu prát za své životní postoje.
Nadešel čas s tím něco udělat. Sama jsem vcelku zvědavá, co ze mě vypadne. Takže pro začátek, moji oblíbení:
Po Dádě Patrasový, Šmoulech a Svěrákovi s Uhlířem jsem rovnou přesedlala na Offspringy. Pubertu strávila napůl v RnB, napůl na Nirvaně a Led Zeppelinech (a byly doby, kdy jsem je dokonce vybrnkávala na elektrickou kytaru). Ráda poslouchám Oasis nebo Lennyho Kravitze (na toho se vlastně spíš ráda koukám). Miluju harmoniku Neila Younga a vůbec mi dělaj dobře starý rockový hitovky. Dotýká se mě Alicia Keys nebo Zaz a žasnu nad Vojtou Dykem. Uklidňuje mě soundtrack Eat, Pray, Love, Jack Johnson i trampský písničky. Neptejte se mě na názvy jejich alb nebo vývoj kariéry. Texty nestuduju, občas si je domýšlím a někdy jim ani nerozumím. No a co…
Z knih jsem vždycky upřednostňovala ty seberozvíjející – v marné snaze stát se dokonalou. Kromě toho mě ale bavil Fulghum, poučil Sedláček a zasmála jsem se i u Třeštíkový. Teď se mimo jiné uklidňuju u Thich Nhat Hanha (kterýmu se vší láskou přezdívám “můj Vietnamec”, protože já si toho zapamatuju fakt hodně, ale jeho jméno teda ne).
Na filmy ani seriály se vážně moc nekoukám. Minuli mě upíři i Hra o trůny a House of Cards na mě byl nějak moc složitej. Přesto si myslim, že blbá nejsem. Neptejte se mě ani na Matrix nebo Star Wars. Zato se ráda kouknu na Hřebejkovy filmy. Chtěla bych cestovat jako Julia Roberts v Jíst, meditovat, milovat, a když mám „slabší dny“, připadám si jako Bridget Jones. Nejvíc se ale bojim, že jednou dopadnu jako Jim Carrey v Já, mé druhé já a Irena. Dotkli se mě Nedotknutelní i Samba a dojala mě Amy. Pobaví mě pár dílů Big Bang Theory nebo How I met Your Mother a Přátelé jsou základ. Vim, že se mi líbil film Byutiful a Vicky, Cristina, Barcelona. O čem to bylo, už ale netušim. Taky a předevšim miluju filmy Zdeňka Svěráka. Od toho totiž miluju všechno.
Jo a taky doma tajně koukáme na Ulici. Ale to nikde nešiřte…