Přesněji řečeno teda oboustranná, kůži šetřící mastektomie.
Nástup za dva týdny. Obíhám předoperační vyšetření.
Odběry krve, moči, sono břicha, echo srdce, EKG, rentgen mých “pozápalových” plic … Uf. Všechno v pořádku.
Teď sbalit tašku podle předepsaného seznamu a dokoupit další potřebnosti, hlavně ty punčochy proti trombóze a pyžamo na knoflíčky…Zajistit hlídání malého a je to. Nástup v 8 hodin ráno den před operací.
“Proč tak brzo, co tam budu celý den dělat?”
To jsem záhy pochopila…
“Miláčku, stačí, když se mnou chvilku počkáš, než podepíšu papíry a přiřadí mě na pokoj. Pak můžeš jet do práce, já to už zvládnu.”
Nenapadlo by mě, že tahle procedura bude trvat 3 a půl hodiny…
Poté, co jsem podepsala veškerá rizika s operací spojená, včetně možné trombózy, infarktu nebo mrtvice, po vyplnění všech “kontaktních osob”, které rozhodnou o dalším postupu léčby, pakliže toho nebudu schopna, po vysvětlení všech dalších možných následků téhle operace, jsem ve formuláři těsně pod mým jménem, příjmením a adresou našla kolonku “příčina smrti”.
Prosím vás, pokud tohle čte nějaký zdravotník, zvažte v těch nemocnicích, zda by tam tuto kolonku nešlo přidat až “v případě nutnosti”, třeba nějakým razítkem, nebo já nevim… Snažila jsem se tomu sice smát, ale v tom předoperačním strachu to vážně moc vtipné nebylo…
Po “příjemném” papírování následoval teď už opravdu příjemný rozhovor s paní anestezioložkou. Byla milá, klidná, nikam nespěchala. Na vše se pečlivě vyptávala a ještě pečlivěji mě poslouchala. Zase jsem byla klidná a na kolonku “příčina smrti” už jsem zapomněla.
Na pokoj jsem se dostala v půl dvanácté. Jednolůžák, vážně? Já už byla připravená, že nás na pokoji bude aspoň pět… Ani jsem se nestihla zabydlet a na stole ležel oběd.
Odpoledne jsem do prsu dostala speciální injekci s látkou, která měla za úkol označit uzliny, které jsou nejblíže k nádoru. Aby lékaři při operaci věděli, které uzliny je třeba vyjmout a podrobit histologii.
Četla jsem si, odpočívala, večer jsem dostala prášky na spaní a bylo…
Ráno hned punčochy, zavedení kanyly na kapačku, léky na uklidnění, na sebe andělíčka a za chvíli se jelo. Byla jsem docela oblbnutá, takže si z toho pamatuju jen to, jak vtipkuju se sanitářem.
Probudila jsem se na JIPce. Měla jsem ji slíbenou díky mému nedávnému zápalu plic a čerstvě diagnostikovanému astmatu. A já byla radši. Byla jsem ráda za to, že jsem pod tou nejvyšší možnou kontrolou a nemusím se ničeho bát. Zrovna dvakrát mi ale nebylo. V jedný ruce kapačka, na druhé kontrola tepu, na noze tlakoměr. Jediné, čeho jsem byla schopná, bylo posouvat postel ovladačem nahoru a dolu. Do uší iPod s mluveným slovem a zase jsem spala. Byla jsem pořád hodně omámená, celá rozlámaná, ale bez bolestí. A to bylo fajn.
“Máte bolesti?”
“Ne…”
“Takže vám ty tišící léky můžu trochu snížit? Ten tep a dech máte takový slabší, jste asi zklidněná až moc…”
Jo, tak proto se cítím tak zfetovaně…
Večer jsem dostala jogurt a pár piškotů. Na víc jsem neměla nárok.
Když mě v půl 6 ráno vzbudili měřením teploty, hlásila jsem se hned o jídlo…
“Mám hlad, kručí mi v břiše.”
“Nebojte, však dostanete snídani.”
V půl 8 přišla rehabilitační sestra.
„Zkusíme se postavit, ano? Vyčistíte si zuby…“
Posadila jsem se. Rozbrečela jsem se. Bylo mi tak těžko, že jsem měla pocit, že nevstanu. A že takhle vyřízená už budu napořád. Případala jsem si jako válečný veterán.
S pomocí sestry jsem se dobelhala k umyvadlu. Posadila se a čistila si zuby. Asi jako devadesátiletá stařenka…
Pak jsem se odbelhala zpátky a bylo mi na nic. Přišla vizita.
“Jak se cítíte? Jste dost zelená….”
“Já mám hlad. Hlásila jsem to už před hodinou…”
“Ahááá (smála se paní doktorka). Tak dobrý, paní má jen hlad…Nebojte, však se najíte…”
No asi obvykle spíš pacienty k jídlu nutí…
Za další hodinu konečně přišla snídaně. Kobliha. Taky se někdy podivujete nad nemocničním jídelníčkem? Mám pocit, že mám mnohem zdravější stravu doma, než v nemocnici (ne, to není pocit, to je fakt). Vždyť kde jinde než v nemocnici by mělo být to nejzdravější jídlo na světě? No nic. Každopádně v tuhle chvíli je kobliha naprosto geniální… Během půl hodiny se cítím jako nový člověk. Už nejsem ten veterán a vrací se mi dobrá nálada.
Tak to je dobrý… Já jsem se prostě málem nezvedla jen proto, že mi nedali najíst…
Po 24 hodinách jsem si konečně došla na záchod. Mísa, kterou mi do té doby dávala sestra přímo na postel, totiž nic příjemného nebyla…
Oběd už si sním na svém pokojíčku…
Lékařka na odpolední vizitě mi sundává obvaz.
“Necháme to dýchat. Podvečer byste se měla jít osprchovat…”
Ok. Ráno jsem nebyla ani schopná vstát z postele a teď se mám jít sprchovat. Z hrudníku mi čouhají dvě dlouhé hadičky – drény, které vedou do takových plastových lahviček. Odvádí přebytečnou krev z rány, aby se tam zbytečně nehromadila… Sestry několikrát denně přeměřují příbytky. Až to přibývat přestane, drény se vyndají a budu moct jít domů 🙂
Je mi jasné, že při sprchování poprvé uvidím svoje tělo bez prsou. Uklidňuju se.
“Bude to dobrý, neboj. Zdraví je nejdůležitější, prsa zas budou. Hlavně nebreč, ne, že se sesypeš…”
K mému vlastnímu překvapení lezu sama bez pomoci do sprchy. V ruce “kabelku” s drény a teď opatrně do koutu. Laškuju sama se sebou…
“Dobrý, je tu “nouzová šňůrka, kdyžtak zatahám…”
Nouzová šňůrka ale není třeba. Už jsem venku. Opatrně se suším a připravuju se na pohled do zrcadla. 3, 2, 1 ….
Teď.
Žádné hroucení, žádná lítost se nekoná. Stojím tam a jsem prostě jen dojatá. Že jsem to zvládla. Že jsem tak silná a že se mám ještě radši, než předtím. Nepřipadám si ani oškllivá (i když s těmi trčícími drény vypadám fakt komicky). Víra v sebe sama to všechno přebíjí…
V nemocnici strávím ještě 3 noci. Cítím se sice unavená a zmožená, ale vlastně šťastná. Čerpám sílu z nádherných výhledů na Vltavu a těším se domů. Nejdřív si ale ještě trochu odpočinu. Zasloužím si to…