Od té doby, co na moji hlavu během jednoho měsíce napadalo opravdu hodně „hoven“, jsem se rozhodla ke všemu přistupovat s úsměvem. Ono mi totiž nezbylo nic jiného…
Špatná nálada ještě nikdy nikomu v ničem nepomohla. Tak proč jí zbytečně propadat? Jasně, přijdou chvíle, kdy je to všechno totálně na nic, k pláči, k vzteku, cítím se být úplně na dně. Nakonec je ale třeba to ze sebe oklepat, zvednout hlavu a jít do toho zase s úsměvem. Ne, nedám té nemoci veškerou svou energii. Ano, je tady, přišla, je nutné to přijmout a naučit se s tím žít. Je nutné věřit, že zase brzy odejde a všechno bude dobrý.
Už u diagnózy zápalu plic jsem se snažila přijít na to, co se mi moje tělo snaží říct. Vždyť když člověku dojde dech, je to víc než výmluvné – tělo nestíhá, už nechce takhle dál fungovat, nemůže. A co přesně znamená ta rakovina? Proč přišla? Přinesla kromě všech těch obecně známých hrůz i něco dobrého? Po delším přemýšlení jsem sama dospěla k překvapivém závěru – přinesla. A není toho málo.
Dala mi čas. Čas na věci, na které bych si jinak čas neudělala. Čas se zastavit, vyskočit z toho zrychleného životního kolotoče a zamyslet se nad sebou. Zamyslet se nad tím, co je pro mě v životě důležité, co dělám ráda, co dělat nechci, co mi schází, a kdo vlastně vůbec jsem.
Dala mi lásku. Láskyplnou péči a podporu. Možnost uvědomit si, že mě lidi kolem mají rádi. A není jich málo. A dost možná jim vůbec nezáleží na tom, jak jsem výkonná. Mají mě rádi prostě takovou, jaká jsem.
Otevřela mi nové obzory. Čtu knihy, po kterých bych dříve nesáhla, poznávám inspirující lidi, které bych jinak nepoznala, vím a znám teď věci, které bych normálně neznala a nevěděla. Naučila jsem se spoustu nového.
Otevřela mi oči. Vidím teď věci, které bych dřív neviděla. I když to zní pateticky, tak vnímám mnohem víc všechnu krásu kolem sebe, vnímám kouzla přírody, západy slunce i vůni větru. Vídám víc dobrých lidi, kteří dělají svět lepším. Užívám si chvíle pohody a ticha. Prožívám o to silněji chvíle radosti a vychutnávám si dobré jídlo.
Navíc a především – mi ta nemoc dala lásku sama k sobě. Ukázala mi, že na sebe nemusím být přísná. Že na sebe můžu být hodná bez nějakého zvláštního důvodu – prostě jen proto, že se mám.
Doslova si teď užívám chvíle o samotě, sama se sebou. Vím, že si rozumím, že si nemusím nic vysvětlovat, že sama sebe chápu…
Vím, že mám největší štěstí, že mám okolo sebe velkou milující rodinu, která je připravena mi pomoci. Že mi umožní se v těch nejtěžších chvílích soustředit sama na sebe. Že mi pomohou s povinnostmi, a já tak můžu část své energie ponechat svému tělu i duši na uzdravení.
A tak se snažím nebrat nemoc jenom jako nutné zlo. Nepropadat panice, zamyslet se sama nad sebou, nad tím, co mi přišla říct. Chovat se pokorně, ale nepropadat strachu. Ten mi v cestě za uzdravením jistojistě nepomůže.
Nedémonizujme rakovinu víc, než je to nutné. Navíc s úsměvem jde přeci všechno líp…
P.S. A především vám chci říct… Zkuste si alespoň některé z těchto věcí “darovat” sami, nečekejte na nemoc…
A pokud si procházíte něčím podobným, tak pokud to jen trochu jde, využijte pomoci ostatních, rodiny, přátel a soustřeďte se co nejvíc sami na sebe – vaše tělo to potřebuje.