Celý život jsem čekala na okamžik, až budu velká holka. Těšila jsem se, že pak budu dělat všechno podle svého a začnu konečně žít naplno.
První dospění mělo nastat v 18 letech. To jsem si ale připadala stále příliš závislá na rodičích na to, abych mohla být opravdu dospělá. Dalším mezníkem mělo být samostatné bydlení, ani to mi ale nepomohlo cítit se dostatečně svobodně. Jako bych někde vzadu v hlavě měla nějaký alarm, který mě hlídá, abych neulítla… Následovalo vystudování vysoké školy, manželství, dítě…ale já v podstatě pořád zůstávala tou hodnou holkou, která dělá to, co je správné a se bojí dělat si to, co se jí zrovna zlíbí. Tou, která neustále vzhlíží k těm “dospělejším” nebo zkušenějším, aby náhodou nešlápla vedle. Aby byla pro všechny ta “šikovná, hodná holka” – a tuhle svoji značku jsem si nechtěla pošpinit.
Přehnaná zodpovědnost, která mě doprovází už od dětství, vlastně nikdy nebyla odpovědností za sebe sama, ale odpovědností vůči ostatním. Co by tomu asi řekli, kdybych…, co by si mysleli, kdybych…, líbilo by se jim vůbec, kdybych…A bylo úplně jedno, jestli šlo o rodiče, kamarády, partnery, kolegy… (kolikrát to byli snad i “kolemjdoucí” – prostě lidé v mém životě v podstatě nedůležití…)
Co by se ale vlastně líbilo mně? Zodpovědnost za vlastní život, za to, že ho mám prožít jen podle svého vlastního nejlepšího vědomí a svědomí a nemám ho obětovat ve prospěch druhých, ta mi celou dobu chyběla.
A tak jsem si jednoho dne pořídila lacláče.
Už od střední školy jsem si chtěla pořídit lacláče. Vždycky se ale našel někdo, kdo mi řekl: Lacláče jsou příšerný! Nesnášim lacláče! To se na tebe nehodí! Proč proboha lacláče? A tak na lacláče nikdy nedošlo.
Když jsem pak onemocněla, prodělávala těžký zápal plic, vyrovnávala se s astmatem a nakonec i s rakovinou, uvědomila jsem si, že je na čase začít myslet sama na sebe a za sebe. Využít života tak, jak chci já, ne tak, jak by si to představovalo moje okolí. A že s tím mám začít hned…
Koupila jsem si lacláče. A hned dvoje. Jsou naprosto perfektní. Strašně mi sluší a jsou pohodlný! A nakonec mi je vychvalovali i všichni ostatní. Kvůli čemu že jsem na to čekala skoro deset let?
Takže Deni, už jsi velká holka. Můžeš si koupit lacláče nebo cokoliv jiného, co tě zrovna napadne. Můžeš klidně svoje úspory utratit za pianino, o kterém sníš už od dětství. Je to totiž jen a jen tvoje věc a tvoje zodpovědnost.
Deni, sluší ti to, i když nejsi namalovaná. Ale kdykoliv máš chuť, namaluj se. Klidně se zmaluj. Je to totiž jen a jen tvoje věc a tvoje zodpovědnost. Můžeš si vybrat jakoukoliv barvu laku na nehty. Od žluté po černou a každému to může být jedno. Můžeš mít jakýkoliv účes, na který budeš mít zrovna chuť, nebo se nečesat vůbec.
Deni, jsi inteligentní, chytrá holka. Nemusíš se stydět za svoje názory. Můžeš je říkat nahlas, můžeš je měnit, upravovat i odvolávat. Můžeš hodnotit věci a témata, u kterých si nejsi tak jistá v kramflecích. Nemusíš ustoupit jen proto, že je ten druhý starší a tváří se u toho sebevědomě.
Deni, je to tvůj život. Nevzdávej se možnosti řídit si ho podle sebe. A když už chceš na někoho brát ohledy – ber je na svoje dítě. Buď mu silnou a odvážnou mámou, která si jde za svým.
Lacláče jsou k tomu skvělý start.