Doma jsem se po prvním propuštění z Podolí moc neohřála. Týden po mastektomii byly hotové výsledky histologie.
Sedím v ordinaci u paní doktorky, stále dost vyčerpaná, nezhojená a bolavá, když mi oznamuje, že bude třeba další operace.
Ze tří testovacích uzlin, které při mastektomii odebraly, totiž dvě z nich vykazovaly přítomnost nádorových buněk.
Že by byly zasažené i uzliny v podpaží sice úplně nepředpokládá, nicméně je pro jistotu doporučuje odstranit.
Jasně, jdu do toho. Už jsem toho podstoupila tolik, tak teď přece nebudu zbytečně riskovat.
“Kdy by ta operace měla být?”
“No, můžete nastoupit buď rovnou zítra, ve čtvrtek, nebo v sobotu, ale zbytečně to neprodlužujme.”
Uf. Tak brzy? Sotva se mi malý vrátil domů, tak ho mám zase posílat na hlídání?
Do Podolí jsem se nakonec rozhodla nastoupit přesně dva týdny po první operaci. Výhodou této “rychlé akce” bylo, že jsem znovu nemusela obíhat předoperační vyšetření.
Absolvovala jsem už známé přijímací kolečko, podepsala souhlas se všemi možnými komplikacemi a kolonka “příčina smrti” už mě ani nerozhodila. U paní anestezioložky jsem se zdržela jen chvíli, neb veškerá moje anamnéza už svítila v počítači. Pochopila jsem rychle, že tahle operace nebude tak náročná, jako ta první. Všechno bylo nějaké rychlejší, pohledy byly méně lítostivé a procedur bylo méně.
Ubytovala jsem se na dvojlůžkovém pokoji.
“Jé, hele – paní tu má taky kameny… To je dobrý! Ne, že je po sobě budete házet…”
I můj muž se zdál ostřílenější a nejapně vtípkoval.
Moje “spolubydlící” totiž při mém příchodu na pokoji nebyla. Byla právě na sále a já se snažila odhadnout, jaká asi bude. Připravovala jsem se na babičku v letech, ale podle růžového župánku a růženínů na nočním stolku, jsem odhadovala, že paní bude spíš mladší.
“Doběhněte si ještě na odběr krve a jinak máte volno.”
Kdybych to věděla předem, naperu do sebe litr vody. No nic, jde se na odběry. Ty se mi za tu léčbu vážně zprotivily. Žíly poničené po chemoterapii, vpich bolestivý a krev nikde. Nakonec ze mě sestra něco vydolovala a já už trochu přecitlivělá se slzou v oku došla zpátky na pokoj.
Ne, bude to v pohodě. Nenechám se rozhodit. Normálně bych odběr brala jako prkotinu, ale v tuhle chvíli je to pro mě věc krajně nepříjemná. Mám to za sebou, beru knížku, kafe z automatu a jdu si sednout ven, do trávy, mezi stromy.
Je krásně. Svítí sluníčko a já sedím venku v mikině a čtu si. Mám zrovna rozečtená Šlehačková oblaka od Terezy Salte. Příjemné lehké čtení, které mi umožní moje myšlenky upnout někam jinam. Čtu si o Švédsku, o gymnastkách, o výletu do Afriky a romantické lásce….a jako by žádná operace nebyla…
Vracím se na oběd. Kotleta s fazolkama a bramborem mě ale moc nezaujala. Zhltla jsem polívku, pohrabala se v bramborách a zalehla do postele. Docela se mi to líbilo. Nikdo po mně nic nechce, čtu si, jím a mám klídek…
“Zítra jdete na řadu až poslední, takže tak nejdřív ve dvě. Ráno se klidně ještě napijte, pak dostanete voblbovák a půjdete…”
“Jééé, až poslední… To bude čekání, snad se jim to neprotáhne, snad mě vůbec odoperujou!”
Všechny tyhle moje zbytečný myšlenky zahání svou návštěvou má nejlepší kamarádka. Sestry jsou shovívavé, takže sedíme, tlacháme, baštíme dobroty, které donesla (jdu zítra přece až ve dvě, to se vsákne….), řehtáme se jak pitomý – a to je vůbec ten nejlepší lék.
Chudák moje spolubydlící zůstává na JIPu, takže my máme pré.
Ráno natáhnout punčochy, navlíknout se do andělíčka, napít se…. mám přece čas. Na to přiletí sestra rovnou ze sanitářem a lehátkem na kolečkách. Paní Skálová, změna! Vy jdete první! Honem, nasedat!
“No, ale já jsem teda pila…”
“No, tak snad to nebude vadit, noooo”
No nevim, ale ok, teda…. Voblbovák samozřejmě nezabral hned, takže si moc dobře vybavuju celou tu cestu výtahem překládání na operační sál a příchod lékařů v rouškách.
“Tak paní Skálová, počítáme… Jedna, dva, tři, čtyři….”
Je tam pěkná zima, ale co bylo po čtyřce, nevim….
Pomalu se probouzím ve své posteli. Vedle mě už někdo leží. Probírám se mnohem rychleji, než posledně. Je znát, že narkóza byla kratší.
Vedle mě leží sympatická blondýnka. Hned navazujeme řeč, po probrání anamnéz si povídáme o všem možném, o rodinách, koníčcích, kamenech, všechno nám to utíká mnohem rychleji.
“Když tě sem přivezli, tak jsi se celá třásla. Byla ti strašná zima, dávali ti deku navíc, to si nepamatuješ?”
Ne, tak to si teda nepamatuju… A to mi přišlo, že jsem byla fakt při smyslech 🙂
Zatím co moje spolubydlící má, chudák, bolesti, já nic necítím a mám pocit, že můžu jít hned domů. Drén mám tentokrát jen jeden, energie víc….po první operaci jsem poslušně spala, teď mi to tolik nejde. Povídáme si, čtu si, nebo přijde návštěva. Vidím, že do lahvičky toho z drénu moc nepřibývá, takže zkušeně odhaduju, že půjdu brzo domů.
A zase si užívám výhledy… Ty zářijový výhledy na lodě na Vltavě jsou fakt dokonalý…
Za dva dny jdu opravdu domů. Cítím se dobře, ale ruka začíná přece jenom přicházet k sobě. Cítím, že pohyb nebude úplně top.
Hlavně, že už budu doma. Teď už mi prosím nic dalšího na hřbet nenakládejte, já to zvládnu, ale potřebuju už chvíli klidu, bez chemoterapií, operací a jiných nepříjemností.
Prvních pár týdnů je znát, že na hybnosti bude opravdu třeba zapracovat. Auto řídit nezvládám, stejně tak nevěším prádlo, nic nemixuju ani nekrájím nožem… Normálně fungovat ale můžu. Snažím se cvičit, protahovat a mazat…
Zanedlouho nastupuju na rehabilitace. Ta ruka se musí rozhýbat, jinak nemůžu nastoupit na ozařování, kde ji mám mít položenou nad hlavou. Rehabilitace si ale vážně užívám. Konečně část léčby, která mi dává – NE bere… Jizvy si lebedí a ruka se rychle zlepšuje. Brzo zvládnu zase řídit a budu moct nastoupit ozařování…
…poslední část naplánované léčby.