Běžím. Běžím jak blbá a najednou se mi v hlavě spustí radar.
„Co to děláš? Chceš snad, aby ti zase došel dech? Proč se zase ženeš, kvůli čemu?“
„Proč se jako ženu? Děláš si srandu? Mám zpoždění půl hodiny! Chápeš? Kdybych ráno vstala hned na první budík a vyrazili jsme včas, tak se to nestane!“
„Vyrazili jsme včas. Akorát byla zácpa.“
„Měli jsme mít větší rezervu. Bože..půl hodiny… to už prostě neni omluvitelný!“
„Aha. A co tím změníš, když poběžíš, jak blbá?“
„Už žádný další ztráty. Dělám, co můžu. Ušetřim aspoň pár minut.“
„Pár. Asi tak dvě.“
„Jo.“
„Jo, to má v té půlhodině velký význam. „Paní Skálová měla 31 minut zpoždění“ a “Paní Skálová měla 29 min zpoždění“, to je fakt velkej rozdíl…Budou to brát najednou úplně jinak…“
Zastavuju se. Stojím. Jdu. Normálně jdu.
Nevím, kdo s kým se to v mojí hlavě hádal, ale ta holka měla pravdu. Co s tím jako teď zmůžu? Už je to snad jedno, ne? A co se mi jako stane? Utrhnou mi hlavu nebo co?
„Dobrý den, Skálová. Omlouvám se, jdu pozdě, ale nastupuju dnes na ozařování.“
„Ahaaa. A máte u sebe rozpis?“
(podávám rozpis)
„No, paní Skálová…“
„Já vím, jdu pozdě, moc se omlouvám…“
„No, vy jste tady špatně, vy máte být v nemocnici, my jsme poliklinika.“
Dělá si prdel, že jo… určitě jo…. Proč mi to nikdo neřekl?!? Obě zařízení používají stejnou zkratku, obě mají pavilon A a obě v tom pavilonu mají radioterapii. Jak to mám asi vědět, vždyť paní doktorka mě přijímala v téhle budově, jak mi mělo dojít, že samotná terapie bude jinde?
Oukej. Klid. Nádech, výdech. Rázný krok, ale nic víc. Teď už je to asi opravdu jedno. Přicházím konečně do správné nemocnice. Nic neriskuju. Recepce:
“Kde je tu prosím pavilon A8?”
“Tady rovně, po schodech nahoru, doleva, kolem té velké budovy, pak rovně, projdete chirurgií, po schodech dolu, tam se dáte chodbou vlevo.”
Jo. Pamatuju si tak první dvě informace. Nevadí. Ááá, A8. Chirurgie. To mi něco říká. Dokonce i směrovka “Radiologie”. Bezvadný. Příjem pacientů.
“Dobrý den, Skálová, já se omluvám, jdu opravdu hrozně pozdě, ale nastupuju dnes na ozařování.”
“No, k nám těžko.”
(néééé, nenene, néééé)
“To musíte tady chodbou vlevo.”
Ok. Chodba vlevo, čekárna radiologie. Supr. Je tam asi deset lidí. Všichni si povídají, evidentně se vídají často, vyprávějí si, co je nového. Uf. Sedím. Skvělý. Jsem tady.
Jsem tady?
“Promiňte, já jsem tu dnes prvně, jsem tady správně?”
“Nene, jestli jste tu prvně, tak musíte nejdřív na CT, to je tady hned vedle.”
Ok. Nevím sice, proč mi rovnou někdo neřekl, že se mám shánět po CT, ale teď už se ničemu nedivím, zpoždění mám skoro hodinu, ale koho to zajímá. Snad mě vůbec vezmou….
“Dobrý den.”
“Dobrý den, vy budete paní Skálová.”
“Ano. Já se strašně omlouvám.”
“To je v pohodě, tohle vyplňte.”
V pohodě? Že je to v pohodě? Dělá si srandu? Já teda rozhodně v pohodě nejsem! Sednu si, uklidním se a začnu vyplňovat.
“Já jsem ti říkala, že se nemáš hnát.”
“Já vim.”
“Bylo to úplně zbytečný.”
“To taky vim.”
“I kdyby se na tebe býval někdo zlobil, tak by bylo zbytečný se hnát.”
“Jó, já přece vim.”
Furt se tady dušuju, jak mě nemoc poučila a pak…. Vlastně počkat. Změnila jsem se. Teď mi to totiž aspoň po chvíli dojde. Aspoň si uvědomím, že dělám něco špatně a můžu to taky hned změnit. Díky nemoci se ve mě objevil tenhle hlas. Ta holka, která mě uklidňuje a snaží se mě upozornit ve chvíli, když se dostanu mimo svůj klid. Kdy můj stav rozhodně nemá s jakoukoliv formou zenu cokoliv společnýho.
Víte, co bylo v mojí hlavě dřív? Jiná holka…
“Já jsem ti říkala, že máš vstát dřív. Kdybyste vyrazili dřív, nebyla by zácpa a byla bys tam včas.”
“Já vím.”
“Jak teď vypadáš. Jako nedochvilná nezodpovědná trubka.”
“To taky vim.”
“A vůbec se nediv, až ti to daj pořádně sežrat!”
“Jó, já přece vim…”
A tak pro mě radioterapie nebyl jen ten tunel s radioaktivním zářením. Radioterapie mi totiž proběhla i v hlavě. A ukázala mi, že to radio, který v ní mám nepřetržitě puštěný, konečně přeladilo na jinou stanici.
A tak jsem zalehla jsem do tunelu a vychutnávala svých pár minut klidu…
All we hear is, radio GAGA, radio GUGU…
….And everything I had to know,
I heard it on my radio….