Jsou dny, kdy to prostě nejde. A bylo období, kdy to nešlo třeba celý týden.
Píšu o tom, jak být i ve vážných situacích v klidu, píšu, že chci k nemoci přistupovat pokud možno pozitivně, ale nebudem si lhát. Tenhle stav si nejde udržovat nonstop.
A je fér to přiznat. Je normální prožívat strach, stres, lítost nebo vztek.
Pro mě zase nová výzva. Nepropadat panice z toho, že propadám panice.
Jako by se moje snahy o dokonalost najednou promítaly do léčby. Udělat maximum, jíst zdravě, posilovat imunitu, odpočívat, učit se meditovat, číst si, chodit na psychoterapii, myslet pozitivně, chodit do přírody, dělat to, co mě baví, pomáhat těm, kteří jsou na tom podobně jako já… A pak se najednou cítím jako ten největší negativista a posránek široko daleko. Probrečím půl dne a hlavou se mi honí šílené myšlenky. Mám si ale vyčítat strach a slzy?
Tak to prosím pěkně ne, do zenu neženu! Někdy jsem mu prostě trochu blíž a jindy zase dál a je to tak úplně v pohodě…
Je potřeba dát průchod emocím, i těm negativním, a až pak se zas pokoušet o klid, pozitivní myšlení, pohodu, harmonii, zen, říkejme tomu jakkoliv. Je to jedno.
Já nejsem žádný guru ani super statečná holka, která si tím vším prochází beze strachu. Zažila jsem úzkost, sebelítost, strach i naprostou beznaděj. Rozhodla jsem se ale, že tyhle emoce nenechám, aby ničily můj život a zdraví. Vždy se můžeme rozhodnout, jak k nastalé situaci přistoupíme. A já se rozhodla pro klid a lásku.
Věřím, že tohle všechno dokáže léčit. A tyhle emoce jsou pro nás pak mnohem prospěšnější, než obavy a stres.
Lékaři tvrdí, že proaktivní pacient má vždy větší šance na uzdravení než ten, který se nemoci poddává. Jenže na mou otázku:
“Co můžu udělat pro své uzdravení já sama?”
Často odpovídali – nic, teď je důležitá léčba.
Jak se teda stát proaktivním pacientem? Tak, aby to nebylo kontraproduktivní?
Rozebrala jsem si oficiální příčiny vzniku rakoviny a pokoušela se přijít na to, jak bych se sama mohla přičinit o to, abych každý z nich eliminovala. Pracuju na psychice, zdravé stravě, pohybu a vše chemické, toxické nahrazuju přírodními věcmi. Zda jde tyto kategorie skutečně brát za spouštěče nemoci – těžko říct. Osobně věřím tomu, že přesnou příčinu nádorových lékaři zatím neznají.
A pak si samozřejmě říkám – dělám pro své uzdravení dost? Támhle Anča dělá jógu na profi úrovni, Karel je cukrfree, Hanka je bio eko raw… a já dělám v podstatě od každýho něco a zároveň všechno tak nějak napůl….
Opravdu jsem za poslední rok učinila jen málo změn? Ne. Jen jsem zase spadla do pasti srovnávání se s ostatními. Ale jaká Denisa byla Denisa v lednu 2018 jaká je o rok později? Musela jsem si to nakonec všechno napsat na papír, aby mi to došlo…
Změnila jsem toho hodně. Když domyslím, čím vším jsem si zároveň musela v tomto roce projít, není toho málo.
A v tom je kouzlo vlastní cesty. Objevovat ve svém tempu a po vlastní trase. A vědět, že je to tak v pořádku.