Je to tady. Zpátky na startu.
Ta fáze, na kterou celou dobu čekám, na kterou se těším, ke které vzhlížím. Léčba je ukončená, hurá! Konečně můžu žít zase jako předtím! Vážně? Můžu? A chci?
REMISE. Tu pacienti vyhlížejí jako fata morganu. Až budou zase moct / konečně už nebudou muset… Budou se cítit dobře, budou zase žít jako dřív.
“Je to za mnou! Už žádné vysedávání po čekárnách! Budu mít pokoj od doktorů i sestřiček, věčnýho dojíždění, řešení hlídání, klid od jehel a prášků, žádná únava, nevolnosti, strach…Budu si zas dělat, co chci!”
Jenže stejně jako fata morgana, ani tohle není úplně ta realita, která po ukončení léčby nastane. Ano. Nastane možná klid od jehel a prášků, přejde nevolnost, nemocnice, čekárny a doktory není třeba navštěvovat tak často. Ale zatímco v průběhu léčby člověk nemyslí na nic jiného než na to, že to musí zvládnout, že to musí překonat, vydržet a zas bude dobře, tak pak najednou…
Přijde ta chvíle, kdy už má být zase dobře. Jenže bez očekávané euforie. Dobře je tak nějak částečně.
Bez kontrol, čekáren a doktorů se to totiž tak úplně neobejde. Hurá, je konec, zvládla jste to a jste zdráv/a! To vám taky nikdo úplně neřekne. Všichni jsou opatrní a tak místo oslav ukončení léčby tu máme neustálé čekání na výsledky. Strach z toho, co bude. Obavy, jestli léčba stačila. A jestli tam není nějaké “ale”.
Té chvíli se říká REMISE. Je to jako by někdo řekl:
“Jste vyléčená. Prozatím.”
Chvíle, na kterou mě pacientky, které už ji zažívaly na vlastní kůži, upozorňovaly:
“Někdy je to mnohem náročnější, než ta léčba samotná. Člověk ví, že udělal všechno pro to, aby byl zdravý, ale neví, jestli to stačí. Neví, jestli vůbec může udělat víc. A to ho přirozeně děsí.”
Říkala jsem si, jo, jasně. Asi to není úplně pohoda, ale co víc si přát? Co víc si přát, než být v remisi? Remise je nejvíc. Ničeho lepšího zatím onkologický pacient dosáhnout nemůže.
A právě to je někdy těžký přijmout.
Jenže nemůžu přece jen tak sedět a čekat, nechat tu nemoc, aby určovala náplň mého života 24/7. Chci zas dělat to, co dřív. Jenže kde je ta hranice? Hranice mezi tím, vrátit se do normálu a opakovat znovu stejné chyby?
Mám se vracet do normálu? Chci? Můžu? Po stanovení diagnózy mi hlavou brouzdaly nejrůznější myšlenky. Můj dosavadní život mě dovedl ke katastrofě, tak ho teď prostě obrátim vzhůru nohama! Ideálně se hned vystěhovat do divoké přírody, na čerstvý vzduch, mimo civilizaci. Žádná chemie, znečištění. Žádné průmyslové výrobky, cukry, maso. Jen to nejlepší pro mé tělo! Žádná práce pro korporaci. Snad útulek, dětský domov, něco bohulibého. Jen tak si být. A bude klid! Bude?
Dopadlo to trochu jinak. Svůj život jsem nakonec zas až tak naruby nepřevrátila. Ve finále se mi po něm totiž celkem zastesklo. Napadlo mě, že třeba není nutné být tak radikální. Že o něj zas úplně nechci přijít. Že se mi celkem líbil. Že vlastně nechci být poustevníkem v domku na pláži, který se živí mangovým smoothie. A pak přišel trochu strach – že jsem se nepoučila dostatečně, že zase vstoupím do stejné řeky, že jsem zpátky na startu stejného závodu, že mě nemoc nic nenaučila.
Ale snad přece existuje varianta, jak žít sice jinak, ale nemuset na svůj dosavadní život úplně zanevřít?
Došlo mi, že vlastně nejde tolik o to měnit “CO” děláme. Ale hlavně “PROČ” a “JAK” to děláme. Neměnit ten život “VNĚ” ale hlavně ten “UVNITŘ”.
A tak, i když se teď třeba může zdát, že jsem se vrátila do “normálu”, k předchozímu životu, ve skutečnosti jsem sice zase na startu té hry, tentokrát ale s úplně jinými pravidly.