“Vždyť se to nemusí nikdo dozvědět,” říkali.
“Stejně nebudeš chtít chodit mezi lidi,” upozorňovali.
“Dávej si pozor na tu svou otevřenost, je to příliš čerstvé,” strachovali se.
Jasně, na začátku to nebylo úplně jednoduchý. Odpovídat na otázku “Jak se máš?,” váhavým:
“No, víš….”
Každý ten šokovaný pohled jenom potvrzoval tvrdou realitu. Neni to dobrý. Hned vzápětí ale všichni věřili, že to zvládnu. Všichni byli připraveni mi pomoct, ale nikdo mě nelitoval a nepochyboval o tom, že se uzdravím. Za to jsem jim byla vděčná. O to snadnější bylo uvěřit, že to prostě zvládnu.
Když ale přišla na přetřes otevřenost a sdílení, byli opatrnější.
Aby mi to neublížilo.
A jestli už jsem na to připravená.
Jenže jednou souviselo s druhým. S každou otevřeností a sdílením jsem byla připravenější. Cítila jsem, že mi to pomáhá. Strachy ostatních, abych se zase jen nerozdávala pro druhé, jsem sice chápala, ve skutečnosti jsem ale věděla, že ze všech nejvíc pomáhám sama sobě.
Díky sdílení jsem přestávala řešit otázky typu:
“Proč já?”
“To fakt nebyl jen zlý sen?”
“To se mi vážně děje?”
“Za co?”
Najednou se ta obrovská překážka, kterou mi život hodil na cestu, dala nějak využít. Mohla jsem z jejího zdolávání udělat “reportáž” – a ukázat ostatním, že se dá překonat. Předat jim tipy, co se ke zdolání takovýhle (nebo i jiný velký překážky) může hodit. A především se s nima podělit o to, co mě tahle překážka v životě naučila, kam mě posunula, jaký je teď můj pohled na svět.
Reportovat jsem začala formou blogu. Byl to ten nejjednodušší start, ale věděla jsem, že moje místo je hlavně v reálném světě. Že můj cíl je vyprávět o tom naživo, se všemi interakcemi, které k tomu patří. Povídat si o tom všem se zdravými lidmi. A i když mi zároveň došlo i to, že osobní zkušenost je nepředatelná a že (jak říká Ivo Toman) motivace zvenčí je jako smrad – rychle se vyvětrá, tak i přesto všechno mi přišlo důležité o tom mluvit.
Jenže o čem vlastně? Co já vám přinesu, přednesu? Měla jsem nervy, jestli toho “není” málo. Jestli vůbec mám co předat. Nechtěla jsem, aby to bylo dojemné vyprávění, co vzbuzuje lítost. Chtěla jsem, aby to dalo něco druhým i mně samotné. Pár dní před první přednáškou mi došlo, že nejde o to, přinést s sebou hotové bohaté menu. Stačí přinést pár dobrých surovin a ten piknik si můžeme užít společně na místě. Každý tak přispěje svou zkušeností, ingrediencí, receptem…pokaždé to bude trochu jiné a každý si z toho odneseme něco nového, obohatíme se navzájem.
Mé tušení se potvrdilo. Mluvit naživo o své nemoci mi nedělá problém. Uvolňuje mě to. Baví mě mluvit s lidmi a životě a jeho lekcích. Baví mě jejich postřehy a reakce. Baví mě, že se učíme navzájem jeden od druhého. Cítím, že to sdílení léčí.
Rakovina je strašák. Na to, že ji stále častěji umíme vyléčit, má horší pověst, než spousta neléčitelných nemocí. Lidé se jí bojí. Slovo “rakovina” paralyzuje.
A strach je podle mě to, co na této nemoci zabíjí.
Přestaňme z téhle nemoci dělat tabu. Zkusme se na ni podívat z trochu jiného úhlu.
Pokusme se začít měnit vnímání společnosti. Proč řešíme, jak si najít nádor včas. Proč se nezamýšlíme nad tím, jak ho prostě nenajít?!
Tenhle motor mi pomáhá nechápat rakovinu jako zradu, ale jako výzvu. A já ji přijímám.