Jsou dny, kdy to prostě nejde. A bylo období, kdy to nešlo třeba celý týden. Píšu o tom, jak být i ve vážných situacích v klidu, píšu, že chci k nemoci přistupovat pokud možno pozitivně, ale nebudem si lhát. Tenhle stav si nejde udržovat nonstop. A je fér to přiznat. Je normální prožívat strach, stres, lítost nebo vztek. Pro mě
Celý život jsem čekala na okamžik, až budu velká holka. Těšila jsem se, že pak budu dělat všechno podle svého a začnu konečně žít naplno. První dospění mělo nastat v 18 letech. To jsem si ale připadala stále příliš závislá na rodičích na to, abych mohla být opravdu dospělá. Dalším mezníkem mělo být samostatné bydlení, ani to mi ale nepomohlo
Od té doby, co na moji hlavu během jednoho měsíce napadalo opravdu hodně „hoven“, jsem se rozhodla ke všemu přistupovat s úsměvem. Ono mi totiž nezbylo nic jiného… Špatná nálada ještě nikdy nikomu v ničem nepomohla. Tak proč jí zbytečně propadat? Jasně, přijdou chvíle, kdy je to všechno totálně na nic, k pláči, k vzteku, cítím se být úplně
Herec, zpěvák, film … doplňte si dle libosti. Moje odpověď na tyhle otázky byla vždycky stejná. Extrémně váhavá… “No, já ti ani nevím.” “Já vlastně nikoho vyloženě oblíbeného nemám.” “Já se na filmy moc nekoukám.” “No teď se mi docela líbilo, ale…” Co kdyby se jim můj výběr nelíbil? Co kdyby řekli, že jsem úplně mimo? Co kdyby se
Někdy hned na začátku celého toho příběhu mojí nemoci mi došlo, že musím něco změnit. Nazvala jsem si to „zenem“ a vydala jsem se na cestu k němu…Ne,nejsem zenový mistr. Vlastně ani přesně nevím, co takový zen je. Představuju si, že je to stav, kdy jsem spokojená sama se sebou, s tím, jak žiju svůj život. A nemám vedle toho
Odmalička jsem chtěla být oblíbená, krásná, štíhlá, chytrá, vysportovaná, studovaná, úspěšná v kariéře, a zvládat to všechno naráz.. No kdo by to nechtěl? Chtěla jsem ze sebe dostat maximum a od ostatních pak pochvalu. Moje priority se postupem času měnily. ale cíl obstát vždy na výbornou zůstal. Jako manželka, matka, dcera, vnučka, sestra, kamarádka i zaměstnankyně. Myslela jsem si, že budu
Bylo mi 28 a za sebou jsem měla dvě vysoké školy, studium v zahraničí, práci v korporaci, svatbu i narození syna. Vracela jsem se po mateřské zpátky do zaměstnání a chtěla jsem v tom pomáhat i ostatním maminkám. Vždyť kdo z nás by nechtěl perfektně zvládat všechny životní role najednou? Jenže na jaře roku 2018, po několika měsících dojmu, že zvládám budovat kariéru, kojit